Článek o tom, že ten nejvědečtější porod je ten nejobyčejnější. Ten, do kterého není zasahováno a který nevyžaduje technologie. 

Autor: Alice Dreger (profesorka humanitní klinické medicíny a bioetiky na Feinbergské medicíně na Northwesternské univerzitě, psala pro The New York Times, The Wall Street Journal a pro The Washington Post) 

Když se podíváte do odborné literatury, zjistíte, znovu a znovu, že mnoho zásahů zvyšuje riziko pro matku a dítě, namísto jeho snižování.

Když požádám své mediky, aby mi popsali obraz ženy, která si vybere pro porod svého dítěte  porodní asistentku raději než porodníka, obecně popíší ženu, která nosí dlouhé bavlněné sukně, splétá si vlasy do copu, jí pouze veganské jídlo z ekologického zemědělství, cvičí jógu a možná také řídí mikrobus Volkswagen. S čím nepočítají je, že před nimi pak stojí všežravá, kalhoty nosící skoro-vědkyně.

Ve skutečnosti zůstanou naprosto zmatení, když jim začnu vysvětlovat, že je pouze jediný důvod, proč má kamarádka – akademická internistka – a já jsme se rozhodly zbavit našeho porodníka a přejít k porodní asistentce: Naší porodní asistence se dá věřit, že je vědecká, zatímco našemu porodníkovi ne.

Většina mediků, stejně jako většina Amerických pacientů,  zaměňuje vědu s technologií. Myslí si, že vědecký lékař znamená, že použije maximální množství technologií na každého pacienta. A to je dělá nebezpečnými. V podstatě, když se podíváte na vědecké studie o porodu, stále znovu a znovu zjišťujete, že mnoho technologických intervencí zvyšuje riziko pro matku a dítě, než aby ho snižovaly.

Avšak většina rodiček nevypadá na to, že by toto věděla, i když jejich porodník to ví. Paradoxně, zdá se, že tyto ženy chtějí stejnou věc, jakou jsem chtěla já: bezpečný výsledek pro matku i dítě. Ale nikdo jim už neřekne, co říkají data, že je nejlepším způsobem, jak se k tomuto výsledku dostat. Přítel, který se odváží nabídnout půl sklenice vína je viděn jako viník bezohledně ohrožující, zatímco porodník nabízející zbytečné a rizikové postupy je považován za hrdinu.

Když jsem byla těhotná, v roce 2000, a má kamarádka se mnou probírala odbornou lékařskou literaturu, abychom zjistily, jak maximalizovat bezpeční pro nás a naše děti, z dostupných studií jsme se naučily toto: měla bych během těhotenství hodně chodit, a také bych měla chodit během porodu – to sníží délku porodu a bolest. Během těhotenství bych měla pravidelně chodit na kontroly váhy, moči, krevního tlaku a růstu bříška, ale měla bych se vyhnout vaginálním vyšetřením. Neměla bych se obtěžovat s prenatálním ultrazvukem, jestliže mé těhotenství bude pokračovat jako nízko-rizikové, protože dělání tak by extrémně nepravděpodobně zlepšilo zdraví mé nebo mého dítěte a navíc by mohlo vést k dalším testům, které zvyšují riziko pro oba bez jakéhokoliv užitku.

Na základě nejlepších dostupných studií, když nastane čas porodu na konci mého nízko-rizikového těhotenství, neměla bych mít indukci, ani epiziotomii, ani kontinuální monitoring srdeční frekvence plodu během porodu, ani léky proti bolesti a koneckonců císařský řez. Měla bych rodit v dřepu a měla bych mít dulu – profesionální podporu, která bude se mnou během porodu mluvit. (Studie ukazují, že duly jsou úžasně efektivní při snižování rizik, tak dobré, že jeden porodník dokonce vtipkoval, že kdyby duly byly lékem, bylo by nelegální nedat každé těhotné ženě jednu.)

Jinými slovy, pokud by tyto technicky nenáročné testy stále naznačovaly, že mám lékařsky nezajímavé těhotenství, a jestliže bych chtěla vědecky maximalizovat bezpečí, měla bych rodit téměř jako moje prababička: s přítomností dvou zkušených žen, většinou jen čekajících na to, až udělám svou práci. (Nazývají to z určitého důvodu práce. /* pozn. z anglického „labor“ znamenající práci i porod/) Jediným skutečným rozdílem by bylo, že má porodní asistentka bude občas používat monitor srdečních ozev plodu – jen tu a tam – k ujištění, že dítěti se vede dobře.

Můj porodník a jeho praxe nám dali jasně najevo, že by to bylo poměrně nepohodlné s tímto druhem „staromódního“ porodu. Tak jsme šly jinam, zamluvily si porodní asistentku, která se zavázala, že bude o hodně modernější. A porod, který jsem měla, byl téměř takový, jaký jsem popsala. Ano, bolelo to, ale má dula a porodní asistentka mě na to připravily, ujistily mne, že tento speciální druh bolesti nevede ke strachu či újmě.

Skončili jsme s jednou technologickou intervencí: protože můj syn měl mekonium ve vodě (to znamená, že se vyprázdnil v děloze), porodní asistentka mi vysvětlila, že jakmile se narodí, pediatři si ho vezmou, aby mu ho vysáli z průdušnice. Záměrem bylo, aby se zabránilo pneumonii. Udělali to a o tři měsíce později při snídani mi manžel ukázal výsledky randomizované kontrolované studie, která zjistila toto: ukázalo se, že dětem, kterým v této situaci vyčistili pouze ústa a ne průdušnici, měly nižší výskyt pneumonie než ty, kterým vyčistili i průdušnici. Další intervence, která se ukázala, že nestojí za to.

Tak proč je to tak, o deset let později, kdy důkazy stále podporují málo intervenční typ těhotenství a porodu pro nízko-rizikové případy, že jsme stále ve Spojených státech nepronikli do porodů více vědeckých.

Položila jsem tuto otázku několika vzdělaným lidem působícím v této oblasti. Jedním z nich byla Libby Bogdan-Lovis z Centra pro etiku a humanitní vědy v oboru Přírodní vědy na Michiganské státní univerzitě, shodou okolností má dula. Libby poznamenala, že velkou části problému je způsob, jak je v Americe vnímán porod  – jako „nebezpečný, riskantní a vyžadující kontrolu k zajištění dobrého výsledku.“

Libby zdůraznila, že institucionální struktury přispívají k tomuto problému: „Pojišťovny obecně proplácejí pouze nemocniční porod, ne domácí, více inklinují k přeplácení lékařů nad porodními asistentkami, raději přeplácejí lékaře a nemocniční porodní asistentky za dělání něčeho než ničeho a přístup řízení rizik systému zdravotní péče podporuje ty, kteří mohou prokázat, že dělali všechno možné ve smyslu intervencí.“ To vše navzdory skutečnosti, jak dodává Libby, že „snaha o řízení porodu s sebou nese reálné medikalizované riziko a obvykle vede ke kaskádě intervencí.“

Reymond De Vries, sociolog v Centru pro bioetiku a sociální vědy v medicíně na Michiganské univerzitě, porovnával porod ve Spojených státech a ten v Nizozemí, kde je hostujícím profesorem na Maastrichtské univerzitě. Zjistil, že ve Spojených státech „porodníci jsou odborníci a odborníci začali vnímat porod jako nebezpečný a děsivý.“ De Vries naznačuje, že organizace péče o matku v této zemi – „omezené možnosti, které americké ženy pro porod jejich dítěte mají,  co ženám není řečeno, je nebezpeční zásahů do porodu a zneužití vědy k podpoře nových technologií u porodu“ – ve skutečnosti představuje etický problém, ačkoliv není typicky poznáván jako jeden. Medicínská etika „se raději dívá na [poměrně vzácné] problémy in vitro fertilizace a preimplantační genetické diagnostiky, než na každodenní otázky, jak organizujeme porod zde, ve Spojených státech; raději se baví o zachování ženiných „možností“, než aby prozkoumali, jak jsou tyto možnosti ohnuty kulturou.“

Takže pravdu. Etikové rádi mluví o ženských právech na volbu způsobu porodu, jako by byly informované a autonomní, ale nemohu se dopočítat, kolik žen mi řeklo, že si „zvolilo“ léky proti bolesti během porodu, ačkoliv jim nikdo neřekl rizika těchto léků, nikdo jim nikdy nevyjádřil podporu, že zvládnou porodit bez medikace a nikdy jim nikdo nenabídl pomoc duly, která by s nimi chodila a mluvila během bolestí. Co je toto za „volbu“? Jak mi řekla Libby Bogdan-Lovis, „Dnes přemýšlí průměrná žena v reprodukčním věku tak, že nemedikovaný porod je ekvivalentem pro dychtivé přijetí mučení.“

Myslím, že ze všech voleb, které jsem učinila, mé vrstevníky nejvíce šokovalo vynechání prenatálních ultrazvuků. Ale jen pár let předtím, než jsem otěhotněla, významná americká studie – zahrnující přes 15 000 těhotenství – publikovaná v časopise New England Journal of Medicine ukázala, že rutinní ultrazvuky nezvyšují bezpečí pro dítě. Tato práce byla vedena Bernardem Ewigmanem, nyní předsedou rodinné medicíny na Chicagské univerzitě a zdravotního systému NorthShoreské univerzity.

Nedávno jsem lékaři Ewigmanovi volala a zeptala se ho, proč nyní tolik nízko-rizikových těhotenství podstupuje rutinní ultrazvuky. Předpokládá, že je to částečně emocionální – lidé rádi „vidí“ své děti – a částečně kvůli neopodstatněnému přesvědčení, že něco vědět musí nutně vést k lepším výsledkům, než nevědět nic. Avšak souhlasí s tím, že prenatální ultrazvuky u nízko-rizikových těhotenství (to jsou taková těhotenství, ve kterých nejsou žádné problémy) nevypadají, že by byly podporovány vědou, je-li výsledek, který hledáme, snížení nemocí či úmrtí matek a dětí. Rutinní prenatální ultrazvuky nevypadají nebezpečně, ale také nepřinášejí zdraví.

Lékař Ewigman mi řekl, „Přístup, který jste zvolila pro své těhotenství je racionální a dobře informovaný. Avšak většina rozhodování, když přijde na medicínské otázky zahrnující těhotnou či dítě, není na podkladě dobrých informací a není založena na racionálním myšlení.“ Dodal: „Všichni máme velký zájem na tom, mít zdravé děti a je velice snadné udělat určitý druh kognitivních chyb, které lidé dělají, a přičítat technologii výhody, které neexistují. Ve stejný okamžik, jakmile se v těhotenství objeví problémy, ta stejná technologie může zachránit život. Je pak snadné dělat [problematické mentální] skoky, že technologie je vždy nezbytná pro dobrý výsledek.“

S Dr. Ewigmanem jsem hovořila také o tom, jak někteří lidé odvozují falešnou jistotu z prenatálních ultrazvuků, myslíc si, že pokud lékař nevidí nic neobvyklého, dítě se narodí perfektně zdravé.  Vysvětlovala jsem mu, že to byl jeden z důvodů, proč jsem na ně nechodila; věděla jsem, ze svého vlastního výzkumu vrozených anomálií, jak často se ultrazvuky mýlily. On poznamenal, že naše kultura je „skutečně fascinována technikou a také máme silnou touhu popřít smrt. A technologické aspekty medicíny se skutečně dobře prodávají tomuto druhu kultury.“ Zatímco nízko-intervenční přístup k lékařské péči – bez ohledu na odbornost – nikoliv.

Nejsem proti tomu vzít v úvahu, při rozhodování o volbě porodu, ten druh těžko měřitelných výsledků, na kterých některým těhotným hluboce záleží. Beru, že jsou ženy, které nechtějí oslavu narození miminka takovou, jakou jsem měla já, kde většina dárků obsahovala žluté a zelené oblečky pro dítě, namísto růžové či modré. Beru, že někteří chtějí ty neostré fotky svých dětí v jejich děloze. Beru, že někteří mohou chtít jít na potrat, jestliže ultrazvuk ukáže významnou anomálii.

A také beru, že některé ženy chtějí určité zkušenosti z porodu – mám na mysli, skutečně teď beru, že jsem měla porod, který mě zanechal silnější, pokornější, soustředěnější a oddanější své lásce, než jsem si kdy mohla myslet, že budu cítit.

Ale přeji americkým ženám, aby jim řekli pravdu o porodu – pravdu o jejich tělech, jejich možnostech a o nebezpečí technologií. Hlavně přeji každé těhotné ženě, aby mohla slyšet to, co mi Libby Bogdan-Lovis, má dula, řekla: „Porod dítěte vyžaduje to stejné vzdání se kontroly, jako vyžaduje milování – odpoutání se k ohromujícímu pocitu a to v chráněném a podporujícím prostředí.“ Kdyby jen více žen vědělo, jak sexy může vědecký porod být.

Zdroj: The Most Scientific Birth Is Often the Least Technological Birth