Až 9 % amerických žen trpí po porodu post-traumatickou stresovou poruchou. Význam tohoto čísla vzroste, jestliže ho srovnáme se 7,5 % obyvatel dolního Manhattanu, kteří trpěli post-traumatickou stresovou poruchou v důsledku teroristického útoku 11. září 2001. Jak souvisí situace ve Spojených státech s tou v českých porodnicích? Spojuje ji především vysoká míra zásahů do porodu, která ovlivňuje pocit kontroly nad porodním procesem. Ten úzce souvisí s celkovým vnímáním porodu a případným traumatem. Více o post-traumatické stresové poruše jako důsledku porodu od autorky Kathleen Kendall-Tackett, PhD.

Poprvé jsem se zabývala porodním traumatem v roce 1990. Před dvaceti třemi lety toto téma nebylo v hledáčků vědců. Našla jsem pouze jednu studii jejíž závěrem bylo, že neexistuje vztah mezi porodním zážitkem ženy a jejím emocionálním zdravím. Tyto výsledky se mnou nerezonovaly. Znala jsem příliš mnoho příběhů žen, které popisovaly své trýznivé porody. Byla jsem proto přesvědčena, že to vědci udělali špatně.

Abych skutečně pochopila toto téma, rozhodla jsem se ponořit do literatury o post-traumatické stresové poruše (PTSP). Během osmdesátých a devadesátých let dvacátého století se vědci zajímali o dopady bitev, holokaustu či sexuálního násilí. Žádný porod. Avšak v klasickém díle Charlese Figleyho, Trauma a jeho zrod, vydání druhé (1986), jsem narazila na něco docela užitečného pro pochopení možného vlivu porodu. Ve shrnutí stavu výzkumu traumatu v polovině 80. let Charles uvedl, že událost bude problematická do té míry, jak je „náhlá, nebezpečná a zdrcující“. To byl pro mě perfektní rámec k pochopení zážitků žen z porodu. Zaměřila jsem se na subjektivní reakce žen, které jsem použila při popisu porodního traumatu v mé první knize, Poporodní deprese (1992, Sage).

Zatímco jsem psala první knihu, došlo k explozi excelentních výzkumů na téma porodní trauma. Špatnou zprávou je, že to, na co přišli výzkumnici, je docela nepříjemné: Vysoký počet amerických žen má symptomy post-traumatického stresu (PTS) po porodu.

Některé dokonce splňují kritéria pro post-traumatickou stresovou poruchu. Například, Mezinárodní Lamaze studie Vyslyšme matky II zahrnovala národně reprezentativní vzorek 1 573 matek. Studie zjistila, že 9 % plně splňovalo kritéria post-traumatické stresové poruchy po porodu a dalších 18 % mělo symptomy post-traumatického stresu (Beck, Gable, Sakala & Declerq, 2011). Tato zjištění se různila dle etnické skupiny: ohromných 26 % nehispánských černých matek mělo PTS. Autoři poznamenali, že „vysoké procento matek s rozvinutým post-traumatickým stresem je střízlivá statistika“ (Beck a kolektiv, 2011).

Jestliže se vám zdá procento žen plně splňující kritéria ne příliš vysoké, zvu vás ke srovnání s dalším číslem. Týdny následující po 11. září 2001 splňovalo kritéria pro PTSP 7,5 % obyvatel dolního Manhattanu (Galea et al., 2003).

Chvíli vstřebávejte tuto statistiku. V jedné z největších studií je míra plně splňující PTSP ve Spojených státech po porodu větší než ta z velkého teroristického útoku.

V meta-etnografii deseti studií, ženy s PTSP častěji popisovaly své porody negativně, jestliže se cítily „být přehlížené a mimo kontrolu“ (Elmir, Schmied, Wilkes & Jackson, 2010). Ženy používaly fráze jako „barbarské“, „nelidské“, „rušivé“, „hrůzné“ a „ponižující“ k popisu špatného zacházení, kterého se jim od zdravotníků dostalo.

„Není to jen porod?“, můžete se ptát. „Porod je těžký.“ Ano, to jistě může být.

Podívejte se ale na to, co se děje s touto mírou v zemích, kde je porod brán jako normální událost, kde se provádí méně intervencí a kde ženy mají stálou podporu při porodu. Například v prospektivní studii ze Švédska (n = 1 224), 1,3 % matek mělo PTSP a 9 % popisovalo svůj porod jako traumatický (Soderquist, Wijma, Thorbert & Wijma, 2009). Obdobně ve studii 907 žen v Nizozemí, kde byla míra PTSP 1,2 % a 9 % žen identifikovalo svůj porod jako traumatický (Stramrood a kolektiv, 2011). Obě země vykazují výrazně nižší míry PTS a PTSD než ty, které byly zjištěny ve Spojených státech.

Jak to ovlivňuje kojení?

Kojení může být negativně ovlivněno traumatickými zkušenostmi z porodu, tak jak popisují matky z Beck a Watsonovy studie (Beck & Watson, 2008):

„Nenáviděla jsem kojení, protože to bolelo zkoušet i při tom sedět. Ani v leže jsem to nezvládala. Byla jsem ošizena o kojení. Cítím, že jsem byla ošizena o něco výjimečného.“

„Prvních pět měsíců života mého dítěte (než jsem dostala pomoc) jsou prázdné. Poslušně jsem ho kojila každé dvě až tři hodiny na požádání, ale málokdy jsem s ním udržovala oční kontakt a odložila jsem ho do postýlky hned, jak bylo hotovo. Myslím, že kdyby nebylo kojení, mohla jsem být celý den bez jakéhokoliv kontaktu s ním.“

Kojení může být také nesmírně léčivé a s jemnou pomocí může fungovat i po tom nejtěžším porodu.

„K překonání porodu jsem se zaměřila na kojení, abych dokázala všem, především však sama sobě, že je něco, co umím udělat dobře. Byla to část mé křížové výpravy, musím říct, k dokázání sobě samé jako matce.“

„Schopnost mého těla produkovat mléko, výživu pro udržení mého dítěte na živu, mi také pomáhala obnovit víru ve vlastní tělo, které mě v určité základní úrovni, cítila jsem to tak, mě zradilo, kvůli hroznému těhotenství a porodu. Pomohlo mi vybudovat sebedůvěru v mé tělo a ve mě jako matku. Pomohlo mi vyléčit se a cítit spojení se svým dítětem.“

Jak můžete pomoci

Je mnoho věcí, které mohou laktační poradkyně udělat, aby pomohly matkám vyléčit se a mít pozitivní zážitky z kojení bezprostředně po traumatickém porodu. To skutečně může mít pro matky význam.

• Předvídejte možné problémy s kojením, se kterými se mohou matky setkat. Silný stres během porodu může zpozdit laktogenezi II až o několik dní (Grajeda & Perez-Escamilla, 2002). Uvědomte si, že toto může nastat a pracujte s matkou na plánu, jak to řešit. Některé strategie zahrnují zvýšený kontakt kůže na kůži, jestliže to matka toleruje a/nebo začít odsávat, než začne laktogeneze II. Může také přikrmovat, ale to ve většině případů není nutné.
• Uvědomte si, že kojení může být docela léčebné pro traumatizované, ale také respektujte hranice matky. Některé matky mohou být natolik ochromené, že nemohou začít či pokračovat v kojení. Někdy, s jemným povzbuzováním, to matka zvládne. Ale když nemůže, musíme to respektovat. I když se matka rozhodne nekojit, musíme ji podporovat ke kontaktu se svým dítětem jiným způsobem, jako je kontakt kůže na kůži, nošení dítěte či masáž novorozence.
• Odkažte ji ke zdrojům k diagnóze a léčbě. Existuje řada krátkodobých léčení traumatu, které jsou efektivní a široce dostupné. EMDR je vysoce účinný typ psychoterapie a je považován za léčbu první linie PTSP. Psaní o traumatických zážitcích je také užitečné. Národní centrum pro PTSP má mnoho zdrojů zahrnující PTSP 101 kurz pro poskytovatele péče a jeden dokonce zdarma pro pacienty zvaný PTSP Kouč. Navíc, stránka HelpGuide.org také obsahuje řadu skvělých zdrojů a shrnutí dostupných léčebných postupů, seznam symptomů a možných rizikových faktorů.
• Spojte se s ostatními skupinami a organizacemi, které se snaží reformovat porodnictví. Naše míra PTS a PTSP po porodu je skandálně vysoká. Organizace jako Childbirth Connection (máte možnost podívat se na jejich zprávy týkající se důležitých témat souvisejících s porody ve Spojených státech na těchto stránkách) pracují na reformě porodnictví v USA. Rok 2013 může být úvodním rokem pro rozpoznání a odpovědí na trauma spojené s porodem. Nová diagnostická kritéria PTSP budou zveřejněna v květnu v DSM-5 (pozn. jedná se o Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch vydávaný Americkou psychiatrickou společností) a tak více matek může být označeno jako mající PTS či PTSP.

Nastal vzestup v počtu amerických nemocnic začínajících proces k stání se Dětem přátelská (tzv. Baby friendly), které podporují lepší porodní postupy. Byla bych také ráda, kdyby nemocnice implementovaly praktiky doporučené Iniciativou pro matce přátelskou péči při porodu (Mother-friendly Childbirth Initiative).

Existuje také velký tlak mezi organizacemi, jako je March of Dimes, k odstranění postupů s mnoha zásahy, jako je plánované vyvolávaní porodu (tzv. programový porod). A nemocnice s vysokou mírou císařských řezů jsou pod kontrolou. Toto by mohl být ten rok, kdy se matky a poskytovatelé péče postaví spolu a řeknou, že vysoká míra traumatických porodů není akceptovatelná a je čas s tím něco udělat. Amy Romano z Childbirth Connection to popisuje tímto způsobem:

Započali jsme rok 2013, zřejmě započal z mého úhlu pohledu v Transforming Maternity Care Partnership, kde transformace probíhá. V téměř stoleté historii Childbirth Connection jsme nezaznamenali tak velkou politickou vůli od vůdců, tolik nadšení z řad zastánců a tolik spolupráce mezi lékaři a dalšími zúčastněnými stranami. Tento nový terén představuje mnoho příležitostí pro pedagogy a ochránce.

Je mnoho způsobů, jak pomoci matce, která trpí porodním traumatem. Ať už se zapojíte k úsilí k ochraně všech matek či jednoduše pomůžete traumatizované mamince, jednoduše pomáháte. Děkuji za vše, co děláte pro děti a nové maminky.

Autorka: Kathleen Kendall-Tackett, Ph.D., IBCLC, RLC, FAPA

Zdroj: Childbirth-Related Psychological Trauma: An Issue Whose Time Has Come